 |
| Na první procházce. |
Konečně jsem se
vrátila z porodnice. Naštěstí byl hezký podzimní den a tak byl náš první
společný den doma o něco příjemnější. V prvních dnech jsem doma zmateně
pobíhala, hledala věci pro Járu a dělala si svůj systém ve věcech, aby vše pak
bylo automatické. Zpočátku mě ještě zmáhalo téměř cokoli a tak jsem ani neměla
náladu na návštěvy či dlouhé procházky. Ale po dvou týdnech už jsem cítila, že
z denního stereotypu a z toho, že nejsem mezi lidmi, začínám blbnout.
Bylo na čase vyrazit na první výlet. Naštěstí mám kolem sebe partu kamarádek
s dětmi a tak jsem nadšeně vyrazila s naším „Kočárkovým Komandem“ do
ZOO.
Vzpomínám si velmi živě, jak jsem
za to byla ráda. Doma mě totiž přepadal podivný pocit z toho, že pořád
necítím to totální nadšení a obrovskou mateřskou lásku ke svému dítěti, o které
vždycky všechny matky básní. Osmělila jsem se a svěřila se se svými pocity
kamarádkám. Všechny mě chlácholily, že je to úplně normální a že to teprve
přijde. Rozpovídaly se o tom, jak se
jejich pravá mateřská láska objevila až v průběhu času. U některé po
čtyřech měsících, u jiné po šesti. Dnes přiznávají, že se do svých dětí totálně
zamilovaly až zhruba po deseti měsících (Járovi je osm měsíců, tak to mě to
teprve čeká J
). Řekla jsem si, že toto budu říkat všem svým kamarádkám, které jsou teprve
těhotné. Aby i ony věděly, že je normální, když v porodnici nejsou ze
svého dítěte totálně unešené.
Základem úspěšného zvládnutí
bláznivého šestinedělí (a že je to opravdu zvláštní období) pro mě bylo několik
věcí. Nejdůležitější pro mě byla a je Martinova (Martin je můj manžel) pomoc.
Porodit dítě je jedna věc a nikdo jiný ji za mě neudělá. Ale péče o dítě by
měla být věc obou rodičů a je hrozně důležité, aby se zapojovali oba. Dále to
určitě byly výlety a procházky s Komandem a vědomí, že se holkám mohu
otevřeně svěřit se svými pochybnostmi a poprosit je o radu. A také naše
pediatrička a její sestřička. Když jsem s čímkoli váhala a nebyla si jistá
(ať už šlo o kojení, Járovo bolavé břicho apod.), věděla jsem, že se na ně mohu
obrátit pro radu. A rozhodně nesmím zapomenout, že jsem se držela známého rčení
„Bordel v bytě, spokojené dítě“ a volný čas jsem raději věnovala odpočinku
nebo jídlu. Ostatně tohoto rčení se držím dodnes a ušetřený čas raději věnuji
hře s Járou než přehnanému úklidu.
Žádné komentáře:
Okomentovat