čtvrtek 29. května 2014

Zrádné první opalování

Minulý týden, když měl Jari angínu, byli jsme nucení být skoro pořád doma - snažit se alespoň přes poledne schovat před sluníčkem a vedrem. Přiznám se, že jsem se snažila, ale úplně dobře mi to nešlo.

Po deštivých dnech jsem byla lačná po slunečních paprscích. A tak ve čtvrtek Jari marodil ve stínu na zahradě na chalupě (u nás doma není na zahradě pořádný stín, proto jsme jeli na chalupu) a já si vysloveně užívala sekání zahrady – jen v tílku a kraťasech. Konečně! Konečně jsem mohla zapomenout na pohorky a dlouhý rukáv. Trochu jsem se při tom prvním letošním opalování připálila. Klasika - to se mi povede každý rok. Naštěstí to zachránil chladivý Bepanthen Krém a já se mohla opalovat i v následujících dnech. Čekal mě totiž holčičí víkend.

Magdaléna, Reny, Háňa - po dlouhé době zase spolu.
Jela jsem bez Jariho na víkend s kamarádkami. Plán byl jasný – bez dětí, se psy a s dobrým jídlem, odpočinout si, zkusit se psy pasení ovcí, užít si sluníčko a volno. Jely jsme do Sekerkových louček. Po skoro sedmi letech jsme se vrátily na místo, kde nám tenkrát bylo dobře a kde jsme si užily spoustu legrace. I tentokrát nám tu bylo dobře.
Možná, že jsme si to i víc užily. Víc jsme si vážily toho, že jsme o víkendu jen se psy, že nemusíme řešit, v kolik jít na oběd nebo spát, že zkrátka můžeme fungovat v "normálním" režimu. A taky jsme si vážily toho, že jsme skutečně mohly vyrazit na akci, kterou jsme dlouho dopředu plánovaly, že nám to tentokrát nezkomplikovalo žádné onemocnění (Jarimu zabraly léky a tak jsem mohla s téměř klidným svědomím odjet). Už se mi tolik stýskalo po čistě holčičím a psím víkendu. Najednou i Gituščino, jindy tak otravné, štěkání se nezdálo být otravné a vyčerpávající. Vlastně to psí štěkání bylo hrozně příjemné. 

V neděli se nám nechtělo spěchat domů, chtěly jsme si víkendovou idylu ještě užít a tak jsme po dopoledním tréninku vyrazily na výlet na hrad Valdštejn. To místo mám moc ráda. Už jsme tam byli i s naším Komandem a objevili jsme krásnou kočárkovou trasu (vede z Hrubé Skály na Valdštejn). Tentokrát jsme si ale mohly dovolit více terénní trasu a mohly jsme stoupat přes kořeny do kopce k hradu.

A jak se měli kluci? Řekla bych, že skvěle. Martin mi pravidelně posílal mmsky, abych viděla, co dělají a kde právě jsou. Prý si to oba moc užili. A já si víkend díky tomu, že to Martin s Jarim skvěle zvládají taky užila.

Moji kluci - Martin a Jari.
Na obědě v Chapadle.



Nedělní herní ráno.

pondělí 26. května 2014

Angína umí pěkně potrápit

Druhý víkend v květnu jsem měla jen sama pro sebe. Kluci odjeli ke kamarádovi na chalupu už ve čtvrtek odpoledne a přede mnou tak byly 3,5 dne jen pro mě.

Náš marod spí v obýváku. To pro něj není obvyklé.
Jak je využít? Naplánovala jsem si toho hrozně moc – večeře s Terezkou, úklid doma, práce, nákup, dlouhé venčení, nějaký ten výcvik psů, vymalovat v kuchyni, zpracovat fotky, kterých je ve foťáku asi 1200, jet na kole na Živohošť s Máťou a lidmi od ní z práce a po návratu ještě nějak smysluplně využít neděli než se kluci vrátí. Postupně jsem ze svých představ slevovala, protože jsem si svůj víkend chtěla užít hlavně v klidu a taky jsem si chtěla trochu odpočinout. Však ono to malování nebo zběsilé uklízení počká.

Hlavním bodem víkendu byl cyklovýlet. Zabaleno jsem měla od čtvrtka (kraťasy, bundu, nějakou svačinu, Bepanthen na opruzeniny kdybych se zpotila a taky kdybych spadla a odřela si koleno, helmu, brýle, pití, plavky, kdyby se snad dalo koupat), ale nakonec jsem v pátek změnila rozhodnutí a jela jsem v dešti a chladnu na Živohošť autem. Nebyl to sice tak adrenalinový zážitek, jakým jistě byla jízda na kole (někteří šťastlivci píchli za cestu 6x), ale alespoň jsme s holkami měly čas na naše soukromé povídání. Sobotní večírek na Živohošti se vydařil a vydařilo se i dopoledne a návrat domů.

Stavíme Duplo - aby se Jarimu lépe stonalo.
Méně veselý návrat domů měli kluci. Martin volal už ráno, že Jari asi nastydl. A tak přijeli domů dřív, než měli původně v plánu. Jari měl vysokou horečku a bylo mu opravdu hodně zle. Pro snižování horečky jsme střídali po čtyřech hodinách Nurofen a Paralen. Horečka měla tendenci se stále vracet a tak jsem nakonec zašli na kontrolu k naší doktorce. Ta zjistila, že je to pořádná angína. Jari dostal antibiotika Ospen a konečně se mu ulevil. Zítra jdeme na kontrolu. Snad už bude v pořádku. Protože sluníčko a skoro letní počasí nás láká k celodenním výletům. 

V kočárku na zahradě se dobře marodí.


pondělí 19. května 2014

Županovice s dětmi

Využili jsme toho, že letošní svátek 1.května vyšel na čtvrtek a udělali jsme si prodloužený víkend s našimi přáteli z Liberce. 

Tentokrát jsme společně vyrazili ke slapské přehradě, do Županovic. Ubytovaní jsme byli v chalupě paní Kepkové, která má vnoučata a tak ví, co všechno rodina s dětmi pro pobyt potřebuje.


Zázemí bylo pro Jariho a Hynka naprosto skvělé - zahrada, pískoviště, houpačka, zahradní domeček, u schodiště branka, aby děti nemohly na schody atd.

Hynek - radost na houpačce.

Jari a houpací slon.

Počasí nám moc nepřálo, ale i tak jsme se nenechali zastrašit nějakým deštěm a jezdili jsme na výlety nebo chodili na procházky po okolí.

Na dětském hřišti v Županovicích

Louže a motorky - oblíbená zábava.
Protože jsme bydleli nedaleko Dobříše, nemohli jsme si odpustit výlet do tohoto města. A speciálně do kavárny Velbloud Café, která je naše oblíbená. A protože v kavárně počítají i s dětskými návštěvníky, mohli jsme se tu zdržet déle než je obvyklé, protože si tu kluci mohli hrát.


Nezapomněli jsme ani na dobrý oběd - tentokrát v zámecké restauraci zámku Dobříš. Vynikající jídlo a milá obsluha, co více si přát. 

Společné dovádění před obědem.

A abychom splnili naší tradici - alespoň jednou za rok navštívit zámek Březnice, vydali jsme se v sobotu na Březnici. Škoda chladného počasí, kvůli kterému jsme museli zkrátit procházku zámeckým parkem. Oběd jsme si dali opět v zámecké restauraci, která je velmi baby friendly - před restaurací je velké dětské hřiště s různými prolejzačkami, pískovištěm, houpačkami. Snad nám v létě bude přát počasí a užijeme si i dovádění na hřišti.

Zámek Březnice, pohled ze zámeckého parku.

Samozřejmě jsme s sebou měli i naše kolie a tak si psi užívali dovádění na loukách a my si užívali psí radost.
Více fotografií je v albu.

Dupi a Gita

Máří a její "klacíček".

Gituška pózuje.

čtvrtek 15. května 2014

Mezinárodní den rodiny

V květnu se slaví Mezinárodní den rodiny (15.května). Fungující rodina je něco, o co je potřeba pečovat a co je potřebné budovat. Nepřijde to jen tak samo. A jaká je ta moje rodina?

Vítání občánků 1984 - ještě bez nejmladší Ninky.
Musím říct, že mám velké štěstí, že jsem vyrůstala ve fungující rodině, kde hádky nebyly na denním pořádku a kde jsme se nemuseli bát přijít za rodiči, když jsme měli nějaké trápení. Jak už jsem psala v minulém příspěvku, žila s námi i naše babička. Vzala jako naprostou samozřejmost, že našim pomůže s péčí o děti (mamka je jedináček a tak jsme mohli mít babičku jen sami pro sebe). Naši zase brali jako naprostou samozřejmost, že finančně zajistí nejen nás tři děti, ale také babičku, a tak se o fungování domácnosti a péčí o nás podělili s babičkou a nám tak vytvořili ideální základ pro spokojené dětství.

My tři jsme se jako děti (vlastně ještě i v dospělosti) rozcházeli ve spoustě věcí, neměli jsme společné kamarády nebo koníčky, neustále jsme se doma prali a různě škádlili. Protože jsme byli tři, často se stávalo, že jsme hráli přesilovku 2 proti 1, což byly opravdu perné chvíle pro toho, kdo byl zrovna lichý. Ale už od mala jsme se po vzoru našich dospělých učili, že žabomyší války jsou pro zpestření všedních dní, ale že když jde do tuhého, je důležité hodit malichernosti za hlavu a táhnout za jeden provaz. Několikrát už jsme si to zkusili. Je neuvěřitelné, že když jde o malichernosti, neumíme se častokrát dohodnout, ale když jde o něco důležitého, domluva je najednou naprosto snadná a samozřejmá.

1986 - s Ninkou

A stejně tak to máme i v mé mikrorodině. Když jde o prkotinu, jsme schopní se hádat celý večer. Ale důležité věci s Martinem řešíme v klidu a bez hádek. Jednou se mě ptala kamarádka, jak je možné, že jsme spolu už tak dlouho a že dokonce plánujeme mít dítě. A pak se na mě podívala a řekla – „no jo, vy máte vlastně to štěstí, že jste oba vyrostli ve fungujících rodinách“.

2013 - Jari a část jeho rodiny na vítání občánků

Ano, oba máme to štěstí. A oba se teď snažíme dát to stejné Jarinkovi. Snad se nám to podaří. 
1. narozeniny - oslava s Matějkovic částí rodiny

úterý 13. května 2014

Den matek

Babička a já.
Vím, že se slaví někdy na začátku května. Ale pořád si nepamatuji kdy přesně a tak si většinou na přání vzpomenu pozdě. A tak i můj dnešní příspěvek je s malým zpožděním.

Zjišťuji, že se v mnohém podobám mé mamce a babičce. Obě mě toho spoustu naučily a já to teď dělám naprosto automaticky. Babička nás učila základním povinnostem v domácnosti, byla první, kdo se nás po příchodu domů ptal, jak jsme se měli ve škole (naši tou dobou začínali podnikat a tak byli většinou v práci, když jsme se vraceli ze školy), každé prázdniny si nás brala na 2 měsíce na chalupu a užívala si nás. Vždycky říkala, že nejkrásnější doba byla, když jsme chodili do školky. 

Mami nás všechny naučila, že bez boje se z bitvy neodchází a že žádná bitva není předem prohraná. Mnohokrát jsem si na to vzpomněla na vysoké škole, kde nám při zkouškách vyučující házeli klacky pod nohy. Prostě jsem se vždy po neúspěšné zkoušce oklepala a zapsala se na další termín a s úsměvem přišla na druhý pokus.

Mami a já jako novorozeně.
Často jsme o víkendech jezdili na výlety, ale také jsme museli každý doma přiložit ruku k dílu. Mami i babi nás učily, že se práce sama neudělá a že zábava je až po vykonané práci. A podobně to teď děláme také. Jeden víkend si užíváme výlety a domácí práce jdou stranou. Jiný víkend je naopak pracovní.
S babičkou a ségrou po promoci.


A jaká jsem já máma? 
Mami a já - podoba čistě náhodná.
Často jsem netrpělivá a výbušná (což bych po vzoru mamky a babičky být neměla), nedodržuji 100% zásady zdravé výživy dětí (Járovi občas neslané jídlo nechutná a raději si dá sušenku), nějaké to sprosté slovo mi z pusy taky vyletí. A když Jari bezdůvodně řve, umím jeho řev vytěsnit a dělat, že ho neslyším a nevidím. Občas potřebuji vypnout a dělat něco jiného než jen měnit plenky nebo si hrát s mašinkami. Ale když už mám moc dlouho vypnuto, zase se na ty plenky a mašinky těším. Večer před usnutím si prohlédnu pár fotek Jarinka a teprve potom jdu spát.

Rozhodně tedy nejsem ideální a perfektní máma a nikdy jí ani nebudu. Ale už několik měsíců mě moje nová životní role dost baví a užívám si jí. 



neděle 4. května 2014

Pískoviště

Pískoviště - oblíbená hračka všech dětí. A už i my ho máme na zahradě. Jari už je naštěstí ve věku, kdy po příchodu na pískoviště nechce všechen písek sníst, ale kdy si na pískovišti hraje. 


Už ho montujeme.
A tak jsme se rozhodli, že mu postavíme pískoviště u našich na zahradě, aby si tam mohl nerušeně hrát a aby se časem mohla ke hraní přidat i moje neteř Sára. 


Na přání nám pan Kuliš přidal volant, pedály a řadící páku.

Ale než jsme pískoviště koupili, naši nechali pískoviště vyrobit u pana Kuliše. A ne jen tak obyčejné, ale pořádný náklaďák. 


První testovací jízda - ještě není namontovaná kabina řidiče.
Postavit jsme ho museli ještě dnes, kdy ho naši přivezli. Odměnou a poděkováním za dárek nám byla upřímná dětská radost a smích. Jari řídil hodinu - vyzkoušet musel volant, pedály i řadící páku, dělal, že couvá, otevíral a zavíral dveře, troubil. Byl opravdu šťastný. A aby nám to nebylo líto, všechny nás svezl novým náklaďákem. 

Jari a Martin - už jedou.

Jari s dědou - testují řadící páku.

A svezl i Gitušku. Prostě pořádná zatěžkávací zkouška, jak má být. 


Jari a Gita - kluk a jeho pes na cestách.


Tak teď ještě dodat písek na korbu a můžeme si hrát. 


Naše nová multikára.

Další fotky jsou ve fotogalerii.